Za chladného podzimního dopoledne 23. 11. odjeli žáci 9. třídy a část osmáků na exkurzi do malé pevnosti v Terezíně a Památníku Terezín, který vznikl v místech utrpení desetitisíců lidí.

Terezín

Teploty klesly k bodu mrazu, na silnicích jinovatka, stromy bez listů se chvěly v mírném větru, obloha se zatáhla obrovskými šedavými mračny a my se seskupili před dvoubarevnou bránou pevnosti. S sebou jsme měli pouze malé zavazadlo, jak bylo ostatně psáno v pokynech, a velkou nedočkavost.
Na rozdíl od druhé světové války jsme se naštěstí jeli do Terezína pouze podívat a poslechnout si výklad o jeho funkci za druhé světové války. I tak jsme se ale vraceli s velmi smíšenými, spíš by se dalo říci špatnými, pocity. Představa života v této pevnosti se zdá nemožná. Přespávání na dřevěných palandách bez matrací, minimum jídla, které bylo ke všemu nekvalitní, neustálá zima a velké pracovní nasazení, každodenní nejistota a strach z transportu do dalších táborů. Ztráta svobody, pro mnohé dětství, pro jiné života, míra únosnosti záležela pouze na náladě dozorců. Situace natolik neskutečná, že jí nevěřili ani mnozí pamětníci po skončení války.
I dnes se však najdou ti, kteří se řadí mezi popírače holocaustu. Nic podobného se prý nestalo, všechno je jen vymyšlené, neskutečné. My jsme se ale na ono strašidelné místo jeli podívat a poslechli si nehezké vypravování. Snad si budeme tento zážitek pamatovat ještě hodně dlouho. Na něco podobného by se přeci zapomenout nemělo.